Nejtěžší není ze vztahu odejít, ale...

NEJTĚŽŠÍ NENÍ ODEJÍT. NEJTĚŽŠÍ JE PŘESTAT ČEKAT.

Někdy zůstáváme ve vztahu ne proto, že je nám v něm dobře. Zůstáváme, protože stále vidíme, co všechno by mezi námi mohlo být.

Vidíme v druhém jeho citlivost, kterou ještě neumí žít. Jeho blízkost schovanou za strachem.
Jeho schopnost milovat, která se možná jednou otevře.

A tak nečekáme jen na člověka. Čekáme na jeho budoucí verzi.

Říkáme si, že potřebuje čas. Že si musí něco dořešit. Že jednou pochopí. Že přece musí cítit to, co mezi námi cítíme my.

A možná skutečně cítí.

Jenže vztah se nežije s tím, kým by někdo mohl být. Žije se s tím, kým je dnes. Tohle bývá jedna z nejtěžších pravd lásky. Protože někdy nemilujeme pouze člověka. Milujeme možnost vztahu s ním. A ta možnost může být nádherná.

Jen nemusí být skutečná.

Proto je tak těžké přestat doufat. Neztrácíme totiž jen člověka. Ztrácíme také budoucnost, kterou jsme si vedle něj už dávno začali žít.

Domov. BEZPEČÍ. Rána. Cesty. Doteky. Stabilitu. Radost. Hravost. Důvěru a důvěrnost. Stáří.

Oplakáváme nejen to, co bylo. Oplakáváme také to, co mohlo být. A někdy ještě něco dalšího. Potřebujeme a často požadujeme, aby se druhý nakonec změnil, protože by tím dostalo smysl všechno, co jsme do vztahu vložili.

Své čekání.
Svoji trpělivost.
Svoji lásku.

Jenže hodnotu toho, co jsme dali, nemusí potvrdit budoucí rozhodnutí druhého člověka.

Možná největší změna nastává tehdy, když přestaneme chtít, aby realita konečně odpovídala našemu přání. A položíme si prostou otázku:

Kdyby se už nic nezměnilo — chtěl/a bych tento vztah žít právě takto?

To není rezignace. To je návrat z budoucnosti do přítomnosti.

A někdy právě takto začíná svoboda.

s láskou Monika

( V tomto článku nepíši o té kvalitě vidět v člověku jeho skrytosti a tím mu je  pomoci vynést do vědomí a žít je. Tématicky si to je podobné, avšak milému čtenáři nabízím nezaměńovat tyto dva stavy.)

Pokračování tématu v článku: LÁSKA NENÍ SCHOPNOST VYDRŽET VŠECHNO

AKTUÁLNĚ

Začít změnu sebe sama

DALŠÍ ČLÁNKY